Sjezd, který se nedal prospat

Už zase po roce nemáme tu sice Vánoce, ale už je za námi další ročník Sjezdu (nejen) evangelické
mládeže, který se nám uskutečnil tentokrát v Třebíči a to s tématem krok za pokrokem. Já jsem byl z
řad mládeže povolán k tomu, abych zde krátce a svědecky poreferoval jaké to tam ve skutečnosti
bylo, což velmi ochotně udělám. Nezavítal jsem úplně do všech koutů Sjezdu, ale to co jsem zažil
jsem se poctivě snažil neprospat.

V pátek jsme plní nadšení a energie dorazili na Sjezd se zcela tradičním zpožděním, které žádnému
mládežníkovi nemůže zkazit náladu. Po několika momentech, které byly nutné k naší orientaci,
jsme úspěšně dorazili do centra Sjezdu, kterým bylo v divadle Pasáž. Úspěšně jsme prošli identifikací
u vchodu a začalo všeobecné vítání s těmi, kteří tam na nás už čekali a posléze i s těmi, kteří
postupně doráželi. Jako první nás z programu uvítala sjezdová kapela a potom i krásné večerní
ztišení místního vojenského kaplana Petra Hašky, který mluvil o odvaze pustit se do akce, i když
nám to třeba nemusí připadat zcela správně, protože některé překážky, by nás jednoduše neměli
zastavit. Následovalo rychlé seznámení s našimi nočními příbytky v okolních školách a posléze už
hupky dupky na koncert Celest&Charles, kde jsme to my i oni pořádně rozjely a dozvěděli jsme se
klíč ke skutečnému klidu. Po koncertu přišel naprosto přirozený přesun do Modré zóny, kde se
zpívalo až do hlubokého rána. Sám jsem se dostal do svého teplého spacáčku až okolo třetí hodiny
ranní a nebyl jsem mezi těmi, kteří šli spát poslední.

Ráno jsem se neochotně vyhrabal ze své vyhřáté karimatky a potom jsem si v čerstvém a chladném
ranním třebíčském vzduchu došel pro snídaní do Albertu, který byl příhodně blízko. Hned potom
jsem pelášil na jitřní pobožnost, kde jsem zjistil, že být iPhonem 18 není taková výhra (jako čerstvá
osmnáctka potvrzuji), když potom nejsem sám sebou a že možná bude ten software, který si v sobě
nesu, je stejně důležitý jako hardware a měl bych ho chránit před viry a dopřát mu čas od času
nějakou tu aktualizaci. Velký sál jsem neopustil ani po pobožnosti, ale nechal jsem se bavit
20minutovkami, které uspokojili můj zkrácený attention span. Zvláště mě zaujal trailer na
Expectations vs. Reality: Farářská edice, ale k tomu se vrátím později, poněvadž to byl je trailer.
Ovšem ani po tomhle všem jsem velký sál neopustil a zůstal jsem na přednášku pana Halamy Od
transplantace k transhumanismu, kde jsem dostal možnost pohlédnout na to, jaké jsou naše
možnosti našeho vlastního designování a jak k tomu lze přistupovat. Nemůžu tvrdit, že to bylo
nezajímavé, ale lidská moc nad sebou samými mi přijde chvílemi až děsivá a odcházel jsem tedy
možná i trochu znepokojen tím čeho jsme schopni a uklidněn tím, že nám to technologie snad ještě
nedovolí. Šel jsem ta radši zajíst pizza žemlí do mezipatra a následně jsem se lehkou okružní jízdou
po městě dostavil na Expectations vs. Reality: Farářská edice. Zjistil jsem, že ve farářování se prý
nachází vlastně fakt dost papírování a že napsat kázání nejde úplně za den, je to spíš projekt na celý
týden. Ovšem studium na etf mi bylo vřele doporučeno a odcházel jsem spokojen s odpovědí na
svou otázku: Co tedy vlastně ti faráři dělají mimo neděli? Potom jsem se rychle přesunul do čajovny,
kde jsem měl na starosti vlastní bod programu, ze kterého se nakonec vyklubalo spíš příjemné
posezení s kamarády u čaje, ale i to velice bodlo než jsem zamířil na přednášku s filmovými
ukázkami od pana Jirsy, u které se přiznám, že se mi přes veškerou snahu zavíraly oči, ale bylo to
neskutečně zajímavé a odnesl jsem si spoustu tipů na filmy a rad jak se na filmy dívat. Mé další kroky
mě zavedly k velkému slosování cen a posléze, ačkoliv Koza na útesu hrála neuvěřitelně a tančilo se
šíleně, jsem zamířil uklidnit svou mysl i duši na zpěvy z Taizé a odtamtud jsem zamířil je opět
rozvířit do Modré zóny se Svítákem. Nakonec jsem ve spacáku opět skončil až kolem třetí hodiny
ranní a zase jsem nebyl tím, kdo šel spát poslední.

V neděli už proběhly už pouze bohoslužby, které jsem si skutečně užil a z toho množství mladých
lidí čerpám sílu doteď. Hudba byla také geniální a slova Pavla Pokorného o tom jaká jsme skutečná a
živoucí sociální síť mě skutečně nadchla. Poté nastal čas loučení se všemi a se Sjezdem. Deprivovaný
nedostatkem spánku jsem přemýšlel nad tím, že bych si Sjezd klidně prodloužil než jsem nakonec
usnul v autobuse. Nu, tak zase příští rok 8.-10. října. Sjezdu zdar

Sepsal: Šimon Plát