Základy improvizace, improvizační hry

Vytvoříme kruh. Vezmu balón, podívám se na jednoho ze spoluhráčů, řeknu jeho jméno a hodím mu balón. On ho hodí dalšímu. Ideálně ne po kruhu. Prostřídáme se všichni, nakonec balón putuje zpět ke mně. Opakujeme trasu balónu, hážeme znovu tomu samému člověku. Snažíme se házet v rytmu, pravidelně. 

Jakmile nám to jde, přidám druhý předmět. Buď jej hážu stejnou trasou, anebo zastavím házení balónem a každý si po kruhu vymyslí třeba nějaké ovoce, které teď je. Několikrát si je zopakujeme. A pak házíme předmětem (třeba plyšovým slonem) jinou trasu než předtím – házím jinému člověku, než jsem házela balón i než od koho jsem jej dostávala. Před hodem říkám ovoce člověka, kterému chci slona házet a dívám se mu do očí. Jakmile si trasu pamatujeme, přidám balón. Balón hážu poté, co řeknu jméno, slona poté, co řeknu ovoce. 

Důležitý je oční kontakt. Dokud se na mě dotyčný nedívá, neházím mu, jen opakuji jméno nebo ovoce. V této fázi je dobré se zas vrátit k pravidelnému rytmu házení. Pro některou skupinu už toto stačí, jinde se dá přidat třetí předmět nebo si lze zas v jiné trase vyměňovat místa (dojdu k druhému, dám mu ruku na rameno, stoupnu na jeho místo, on odchází k dalšímu člověku), nebo si po kolečku předáváme mezi koleny frisbee. Variant je milion.

Varianta 1: Chodíme po prostoru náhodně (ne do kolečka) a říkáme čísla od 1 do 10. Každé číslo musí zaznít právě jednou, jakmile ho řekne více lidí, začíná se od 1.

Varianta 2: počítá se do čísla, jaký je počet hráčů, každý řekne jedno číslo.

Stojíme v kruhu, říkáme čísla od 1 do 10 nebo taková čísla, kolik je počet přítomných (doporučuju do 10). Při 1 vyskočí jeden, při 2 dva, kteří jsou dál po kruhu, při 3 tři, co jsou zase dál po kruhu atd. Jakmile to někdo splete, začínáme od začátku. Je potřeba se hodně soustředit. Je možné, že budete skákat každé druhé číslo nebo pak při vyšších číslech vícekrát za sebou a pak zase jednou ne.

Chodíme po prostoru. Vymyslím a nahlas řeknu nějaké slovo, následně zvednu ruku. Kdo mi pleskne do dlaně, říká náhodnou asociaci – co ho první napadne na to mé slovo. Pak zvedá ruku on, já ji dávám dolů a dále navazujeme na něho. Další asociace musí být na jeho slovo, ne už na moje. Důležité je dlouho nepřemýšlet, ale říct, co mě první napadne. Nehodnotíme, co je nápadité, vtipné. Je to jedno. Učíme se být v přítomnosti a ladit na ostatní.

První člověk řekne slovo. Druhý na něj položí ruku a řekne další slovo, které ho asociací napadá. Třetí buď naváže na druhého a dotykem se přidá k němu, nebo naváže na prvního a vytvoří tak další “chapadlo”. Chapadel může být libovolné množství. Důležité je navazovat na toho, koho se dotýkám. Když jsou napojení všichni, pustíme se a v dalším kole začíná jiný člověk.

Rozestavíme se do kruhu a vybereme si postavu, kterou všichni aspoň trochu znají (např. Harry Potter). Následně jeden začne, vystoupí doprostřed kruhu a řekne jednu větu, co by daná postava určitě nikdy neřekla (např. “Tak do tohodle já nejdu.” “Já se bojím.” “Tuhle knížku Hermiona určitě nečetla.”) a zase se vrátí na své místo. Následně vystoupí druhý a řekne jinou větu, kterou by daná postava neřekla. Střídáme se dokud jsou nápady, pak vyměníme postavu (např. Ježíš, Krteček, policista, Karel Gott, nebo nějaká postava, která je aktuální ve skupině nebo se hodí k tématu víkendovky). Nehodí se politické a kontroverzní postavy.

Vybereme si náhodný předmět. Jeden člověk jde před ostatní a předvede, jak by se daný předmět dal použít. Pak jej položí a přichází další. Cílem je vymyslet vícero neobvyklých způsobů. Pak vyměníme předmět.

Stoupnu si před ostatní, otočím se k nim čelem, udělám nějaký postoj a výraz a řeknu jednoduše, co jsem – např. “Jsem strom”. Stojím bez hnutí. Přijde druhý, zaujme postoj, řekne, co je on. Navazuje na mě – např. “Jsem jablko,” a dělá, že na mně visí. Přijde třetí: navazuje na předešlého a navíc by měl scénu vypointovat – “Jsem Eva, která právě zahlédla jablko na stromě”. 

První člověk “strom” pak vybírá, koho si “bere” – “Beru si jablko,” a s ním odcházím mezi diváky. “Eva” na scéně zůstává a stává se něčím jiným – jakožto první osoba nové scény zahajuje další obraz. Může zůstat v původní pozici nebo zaujmout jinou. Takhle pokračujeme třeba 10 obrazů. 

Většinou tato aktivita lidi baví, když se daří aspoň trochu vypointovat scénu u třetího. (Jsem ředitelka; Jsem její kočka; Jsem její alergická reakce na kočičí chlupy.) Když je nějaký obraz dostatečně zajímavý nebo už chceme změnu, můžeme do scény poslat všechny přítomné a vytvořit tak velký živý obraz.

Důležité je, aby každý šel postupně, až když předchozí domluvil, nejdříve udělal postoj, pak řekl, co je, a aby ten, kdo přichází, obraz doplnil, nebo lépe, dodal mu pointu: něco, co tam ještě nebylo (chybělo). Když máme všechny, můžeme buď obraz rozpustit, nebo rozpohybovat. S jedněmi konfirmandy jsem dělala většinu času toto a neskutečně je to bavilo.

První na scéně je řidič, přichází k autobusu v nějaké emoci / charakterové vlastnosti / charakterové vadě a vydává se na cestu. Ve chvíli, kdy zastaví a nabere pasažéra, přebírá od pasažéra jeho emoci/charakter. Při nabírání dalšího pasažéra přebírá jeho emoci řidič i ostatní cestující. Když jsou v autobusu všichni hráči, začnou postupně vystupovat v opačném pořadí než nastupovali. S tím, že všichni v autobuse přebírají původní charakter toho, kdo bude vystupovat. Nakonec scénu ukončí řidič ve své původní emoci, vystoupí, zavře dveře, zamkne, odchází.
(Popis citován z impro wiki)

Příklady: veselý, otrávený, netrpělivý, ospalý, chce se mu na záchod, šišlavý, bojácný, překvapený, velitelský.

Je dobré, když spolu interagují i cestující v autobuse, ale nepřekřikují se, dávají si prostor. Tuto hru je vhodné zařadit až při sehrané skupině.

Lidé se rozdělí na dvě řady proti sobě. Zadá se prostředí (např. letiště). První v řadě se zeptá druhého na nějakou otázku – nejlépe tak, aby u toho vyjasnil, jaký má s druhým vztah (např. manželé, kamarádi, šéf a účetní, pilot a letuška). Druhý reaguje opět otázkou. Vždy jednou větou. Jakmile někoho nic nenapadá nebo neřekne otázku, jde na konec řady a pokračuje další za ním ve stejné postavě. Po několika výměnách se změní prostředí. Je dobré, když hráč odejde sám, jakmile neřekne otázku.

Hráči utvoří kruh a vyprávějí příběh.

Varianta 1: Každý má jednu větu. 

Varianta 2: Hráči se střídají po slovech. 

Varianta 3: Hráči musejí začít větu následujícím písmenem abecedy – první od A, druhý B, třetí C atd. Můžou se zařadit i háčky nebo čárky, je to větší sranda.

Hráči stojí ve větším kruhu či v půlkruhu. Jeden hráč vstoupí do středu či před stojící hráče a začne se pohybovat. Pohyb není nijak omezen, může zaujímat rozličné pozice (sedat si, lehat si, postavit se na hlavu, …), ale měl by být stále v pohybu. Kdokoli z ostatních hráčů může kdykoli během jeho pohybu tlesknout, což je pro pohybujícího pokyn štronzo. 

Hráč, který tleskl, zaujme vůči svému kolegovi též nějakou pozici, kterou mu pozice asociuje a rozehraje situaci. Hráč opouští štronzo a pokračuje také v rozehrané situaci. Hráči by měli co nejdříve objasnit, kdo jsou, kde jsou a co tam dělají. Jakmile je toto objasněno, může opět tlesknout kdokoli z přihlížejících hráčů, což je opět povel štronzo, tentokrát pro oba hrající hráče. 

Hráč, který tentokrát tleskl přichází ke dvojici, dotykem určí hráče, který odejde, zaujme opět pozici k hráči, který zůstává, a opět rozehrají jinou situaci. Toto se dá libovolně dlouho opakovat.
(Popis citován z impro wiki)