Exercicie v klášteře Kostelní Vydří

Cestou od autobusu to na první pohled vypadá jako statek s kostelem, ale stačí projít
otevřenou (širokou…) branou dovnitř a tak nějak samozřejmě se můžeš ponořit do atmosféry toho
místa. Statek – tedy vlastně karmelitánský klášter! – je neobyčejně klidný a přitom z každého
kamene dýchá něco z modliteb, zamyšlení a životních cest těch, kdo tu chodili před námi. Na exerciciích se k nim můžeme přidat.
A co že to jsou exercicie? To, co může zavánět „echt katolickým vynálezem“ (případně
podobně znějícím exorcismem) je vlastně nijak komplikovanou praxí pro každého křesťana. Zcela
názorně: V Kostelním Vydří – když nebudeme počítat zde usazené sestry karmelitky a bratry
karmelitány – jsme se na týden (tentokrát „první týden“ – celkově se exercicie dělí do čtyř týdnů)
sešli z různých církví, míst a ve ve věkovém rozptylu téměř tří generací. Ostatně kouzlo nepostrádá
ani to, že setkání podle jezuity Ignáce z Loyoly (otce exercicií) organizovala evangelická mládež a
celé setkání duchovně vedla husitská farářka Ivana Noble…
Název také není nijak záhadný: Exercicie jsou „exercises“, duchovní cvičení. Cvičit v tomto
případě znamená připravovat se na Boží přítomnost v modlitbě. Nutno dodat, že ale jde o poměrně
nezvyklou modlitbu. Na každý den dostaneš texty k modlitbě a cílem modlitby pak je pronikat
postupně do toho, jak ten text „čte náš život“. Ignác s tím dovede zacházet neobyčejně pestře:
Vybízí nás, abychom se dokázali vžít do postav, které se v textu vyskytují a znovu celý příběh
prožít. Při tom se můžeš ptát, o co v takové modlitbě vlastně jde, co se ti text snaží říct, kam tě vede
a za co se vlastně máš modlit. Není těžké uhodnout, že modlitba dvou lidí nebude nikdy vypadat
stejně. Nebo jak říká Ivana Noble, „Bůh ke každému mluví jeho vlastním jazykem“.
Malý příklad, dostali jsme třeba k modlitbě text o Zacheovi (Lk 19, 1-10). Zcela přirozené
je, když se chceš ztotožnit se Zacheem, že si na kraji lesa najdeš příhodný strom, vylezeš si na něj a
můžeš si krásně představovat, jak se kolem tebe rojí dav zvědavců a za chvilku se dočkáš i Toho,
který tě vyzve, abys zase slezl(a). Když si s ním vyrazíš na procházku (u Lukáše se to sice nepíše,
ale mám „vědecky dokázáno“, že Zacheus bydlel docela slušný kus cesty od onoho stromu), třeba ti
o tobě něco nečekaného řekne.
Silentium neboli „silence“, ticho k exerciciím také neodmyslitelně patří. Kromě začátku a
konce celého pobytu či problémů, které by bylo případně třeba řešit, spolu účastníci nemluví. Je to
překvapivé, ale nakonec se s druhými komunikuje lépe: Víc vnímáš výrazy, úsměvy, náladu. A
gestikulovat na sebe u společného jídla je zábava, která se po celém týdnu neochodí. Ani trochu!
Tedy – jediná výjimka, kdy se moc negestikuluje a hlavně mluví, jsou rozhovory s
duchovním. Ten je všem účastníkům po větší část dne k dispozici. V praxi to vypadalo tak, že Ivana
na domluvené místo vyvěsila rozpis, kam jsme se mohli zapisovat na individuální rozhovory. O
čemkoli, co nás během exercicií potkávalo – i to, co by se na první pohled mohlo zdát jako zcela
„mimo mísu“.
Co ovšem od exercicií očekávat nelze? Není to týdenní dovolená! Procházení se po lese
nebo sezení s biblí v ruce v tiché kapli je fajn, ale když se máte skutečně ponořit do příběhu i do
svého nitra, je to nečekaná dřina a spát pak budete opravdu tvrdě.
Stejně tak nejsou exercicie „automatem na duchovno“ ve stylu „vhoď sem modlitbičku a
vypadne ti Pán Ježíš“. I v Kostelním Vydří lze zažít intenzivní pocit, že příběhy jsou němé a člověk
že je hluchý, že se nic neděje. Ale i to je cesta. Nutno dodat, že mnohé velké postavy křesťanských
dějin ji dobře znají. Ignác z Loyoly také.
Shrnuto a podtrženo, exercicie nejsou událostí, kde by se rozestupovalo moře, trhaly
chrámové opony nebo objevovaly ohnivé sloupy, ale zázraky se tu snad přeci jen dějí. Jen je člověk
musí hledat i v maličkostech. Je v celku běžné, že si po celém týdnu uvědomí něco, co shrne do pár
krátkých vět, ale na to „něco“ by si v každodenním shonu neudělal čas. A to „něco“, které třeba
vypadá banálně, se většinou ukáže jako něco zásadního. Jen si vyhradit čas na to, aby je člověk s
Boží pomocí dokázal v sobě objevit.
Filip H. Härtel