Jak připravit pobožnost?
Upekl: Jeník Lavický
- Jak na pobožnost?
- Vstupy aneb „Kdy? Kde? Kdo?“
- Forma aneb „Jaký si to uděláš, takový to máš“
- Obsah, aneb „Co já jim budu povídat?“
- Závěr aneb „Žádnej učenej z nebe nespadl“
- Profil kuchaře: Jan Lavický
Jak na pobožnost?
Pobožnost (nebo taky duchovní program, biblické zamyšlení,…) je stálicí všech mládežnických akcí. Není na tom nic překvapivého: jistě je více důvodů, proč se evangelická mládež setkává, možnost sdílet svou víru s dalšími lidmi, je ale určitě jeden z těch hlavních. Tohle sdílení určitě probíhá i spontánně, je ale dobré vytvářet pro něj podnětné prostředí. Proto je při plánování akce pro mládež důležité, vyjasnit si, jakým způsobem bude duchovní program zahrnutý – a kdo ho připraví. Ze zkušenosti vím, že hlavně otázka Kdo? dokáže vyvolat hrobové mlčení, při kterém se pohledy upírají buď do země nebo k jednomu stále stejnému “pobožníkovi”. Nad důvody, proč tomu tak je, v tomto článku spekulovat nebudu. Radši se pokusím předat nějaké zkušenosti, které jsem za nějakých dvacet let, co pobožnosti připravuji, nashromáždil.
Vstupy aneb „Kdy? Kde? Kdo?“
Při přípravě pobožnosti je dobré začít tzv. vstupy. Tedy – dřív, než otevřu Bibli, zamyslím se: 1) Kdy se bude pobožnost odehrávat? Ráno, na konci dne, v rámci jiného programu, bude to hlavní program dne… 2) Jaký prostor mám k dispozici? Malá uzavřená místnost, tělocvična, kostel, zahrada… 3) Kdo se bude pobožnosti účastnit? 10 konfirmandů 13-15 let, 4 mládežníci ze sboru, cca 30 lidí v rozmezí 14-25 let, co se mezi sebou moc neznají…
Vstupy 1) a 2) je často možné přizpůsobit, tak si neváhejte zvolit takový “setting” jaký vám vyhovuje: Se svíčkami, tichem a zpěvy Taizé nejspíš víc zabodujete večer, ráno zase bude asi snadnější udržet pozornost (účastníků i svou vlastní). V malé místnosti nemusíte tolik namáhat hlasivky, ale pokud potřebujete něco promítat, zapojit kapelu nebo chcete aby na sebe lidé viděli, tak bude lepší nějaký sál. Složení cílové skupiny příliš neovlivníte, při rozhodování, jakou formu pobožnosti zvolit je to ale ten nejdůležitější faktor: Jakou znalost Bible můžu předpokládat? Jak intelektuálně náročné můžou být otázky, aktivity apod.? Znají vůbec Svíták? Pochopí všichni tenhle meme, tuhle filmovou hlášku? Otázek, které je dobré si položit, než se pustím do práce, se dá vymyslet ještě mnoho. Místo sáhodlouhého výčtu ale radši nabídnu ke každému ze vstupů pár obecných postřehů:
1) Čas: Nedělní kázání má v průměru 15 minut. Souvislý výklad, nepřerušovaný např. písněmi nebo interakcí by určitě neměl být delší. * Před 9 ráno nebo po 8 večer je schopnost soustředění, kreativity atd. u řady mládežníků dost omezená. Pro tyto časy jsou vhodné krátké, intelektuálně nenáročné a spíš pasivní formy. * Pokud možno, vyhněte se času těsně před jídlem. * Čím kratší čas máte, tím důkladnější musí být příprava.
2) Prostor: Dle možností odstraňte překážky, které by účastníky dělily na hloučky nebo bránily v očním kontaktu. * Na měkkém podkladu se obvykle sedí lépe, než na židli. * Přirozené denní světlo je vždycky lepší než umělé, večer zkuste využít tmu. Zářivky jsou přes den ok, ale ve tmě je to zabiják atmosféry, slabší světla zase uspávají. * Dlažba a holé stěny tříští akustiku, místnost s kobercem a nábytkem je většinou lepší. * Pobožnost venku bývá příjemné zpestření. Přírodní prostředí je inspirativní, ale může být taky rušivé (hluk, vítr).
3) Cílová skupina: Přizpůsobení je důležité, ale důležitější je být autentický – nedělejte nic, co vám je „proti srsti“, zpravidla to pak stejně nebude fungovat. * Mluvit spatra a být v kontaktu s publikem je rozhodně lepší, než stále koukat do papíru (mobilu, laptopu…). Pokud si na to ale nevěříte, je určitě lepší celou pobožnost přečíst, než koktat a zmatkovat. * Dejte pozor, abyste necílili jen na určitou skupinu (kamarády, kluky, teology,…). * Postavit pobožnost na předpokladu, že účastníci budou něco znát nebo umět, je riskantní – je potřeba si tím být jistý.
Forma aneb „Jaký si to uděláš, takový to máš“
Když mám hrubou představu, kdy, kde a pro koho budu pobožnost dělat, je potřeba se rozhodnout, jaké použít prostředky. Ohledně formy pobožnosti především platí: Nic není dogma! Ano, většinou se čte z Bible, ale stejně tak je možné zvolený text převyprávět vlastními slovy. Nebo může pobožnost na biblický základ odkazovat nepřímo – a plně se soustředit na zvěst (co si mají účastníci odnést). Je pravda, že se na akcích pro mládež zpravidla zpívá ze Svítáku. Ale pokud se k pobožnosti víc hodí jiná hudba, bylo by škoda se svazovat zvyklostmi. Atd. Důležité je, aby byly zvolené prostředky vyvážené a pomáhaly předat zvěst. Pokud si účastníci z pobožnosti zapamatují jen úvodní vtip nebo skládání origami, tak to byl špatně použitý, i když nepochybně dobrý nápad. Níže uvádím pár příkladů ustálených a vyzkoušených forem, které můžou posloužit pro inspiraci.
Klasika:
Typ: Univerzální
Náročnost: ++
Nejčastější forma pobožnosti jsou takové „mini bohoslužby“ – zahrnuje jednu či více písní (obvykle ze zpěvníku Svítá), čtení z Bible, výklad a modlitbu (případně vlastní modlitbu na začátku a Otče náš na konci). Dává velký prostor, jak zohlednit cílovou skupinu, téma akce, církevní rok nebo nějakou aktuální událost. Výklad nemusí být nepřetržitý monolog – je možné klást otázky, zahrát si motivační hru, zapojit práci ve skupinách, výtvarnou aktivitu nebo krátkou scénku. Klasická pobožnost ale vždycky hodně stojí na řečnických schopnostech a vyžaduje soustředění účastníků. A hlavně je potřeba nosný nápad. Když se nápad ne a ne dostavit, je lepší zvolit jiný přístup, než za každou cenu říkat „něco“, co nikoho neosloví.
Klasika light:
Typ: Univerzální
Náročnost: +
V evangelickém prostředí má z různých důvodů mimořádně silný vliv intelektualismus. To se projevuje mj. i tím, že program na mládežnických akcích často znamená, společně se nad něčím zamýšlet, diskutovat atp. – pobožnosti nevyjímaje. Na tom není nic špatného, křesťanská víra je ale daleko pestřejší a řada mládežníků může mít ve svém duchovním životě úplně jiné potřeby, než slyšet „zase další kázání“. Jedna možnost, jak s tím pracovat, je místo vlastních slov nechat promluvit přímo Bibli v harmonii s modlitbami a písněmi. Struktura pobožnosti je stejná, jako u té klasické, ale vynechá se výklad. Zvolený biblický text (nebo více textů) ale musí být dost srozumitelný a podnětný sám o sobě – což vyžaduje dobrou znalost Bible a taky otevřenost posluchačů – pro většinu dnešních teenagerů není Bible právě strhující četba. Vybrat náhodně pár veršů, 2-3 profláklé svítákovky a na závěr dát Otčenáš, abych nemusel nic vymýšlet – to je recept, jak mládežníky spolehlivě otrávit. Bez vlastního výkladu je taky těžší být aktuální – o takové klimatické změně se zkrátka v Bibli nic nepíše. Mnoho biblických textů je ale nadčasových (Žalmy, Kazatel, podobenství,…) a nechat je plně vyniknout v celé kráse, podpořit je vhodně zvolenými písněmi a vše završit duchaplnou, neukecanou modlitbou – to je pobožnost, jaké je radost se účastnit.
Ztišení:
Typ: Univerzální
Náročnost: ++ až +++
Stejně jako předchozí přístup, i ztišení stojí na vhodné kombinaci biblických textů, písní a modliteb, k nim se ale přidávají další prvky – ticho, meditace, repetice (opakování krátkých zpěvů nebo promluv), response (střídavé čtení textu lektorem a účastníky), světlo (svíčky, projekce), barvy, zvuky (relaxační hudba, zvonky)… Aby to dohromady fungovalo, nesmí být ztišení uspěchané – každému z použitých prvků je potřeba dát prostor vyniknout. Proto se mimořádně hodí na zakončení dne. Jeho silná stránka je, že zohledňuje jak společenství, tak osobní prostor každého z účastníků. Vyžaduje ale určité sladění skupiny – aby se lidé přidávali ke zpěvům a čtení, aby nikdo nerušil během ticha atd. Vedoucí také musí umět odhadnout délku jednotlivých částí, aby se účastníci nenudili, ale aby je zároveň moc rychlé změny nerušily. Celkově ztišení hodně stojí na neverbální komunikaci. Známým a oblíbeným příkladem jsou zpěvy Taizé, zdrojů inspirace je ale mnohem víc, i když zatím je většinou potřeba hledat v ekumeně (ignaciánské exercicie, Iona Circle).
Inspirativní čtení:
Typ: Komorní
Náročnost: +
Četli jste dobrou knihu, viděli podnětné video nebo jste narazili na úvahu, která vás oslovila? Tak se o to podělte! Není potřeba na všechno přijít sám – (pop)kulturní tvorba skýtá neomezený zdroj inspirace a zprostředkovat druhým, co vás při četbě (sledování filmu, brouzdání po YouTube atd.) oslovilo, je taky cenná služba. Četbu je samozřejmě možné doplnit nějakým vlastním vstupem, nebo na jejím základě připravit otázky k následné diskusi ve skupinách. Klíčem k úspěchu je dobrý přednes – zvlášť delší texty (tj. cokoliv nad 5 minut!) vyžadují intonaci, dramatizaci, pauzy… zkrátka je potřeba trochu si s textem pohrát. Monotónní předčítání, ideálně ještě s častými přeřeky a zadrháním spolehlivě potopí sebelepší knihu. Tento přístup taky nedává prostor k improvizaci – hodí se tedy hlavně když tušíte, kdo se bude pobožnosti účastnit – a jaká je šance, že je zvolené dílo osloví.
Pár tipů, s čím jsme se „strefil“: Knihy Tomáše Halíka, Apokryfy Karla Čapka (ale i Povídky z kapes), Terry Pratchett – Malí bohové, C. S. Lewis – Rady zkušeného ďábla, Pastoral Brothers – Boží kniha, Irena Dousková – Čím se liší tato noc, Jean Gion – Muž, který sázel stromy
Obrazy:
Typ: komorní
Náročnost: ++
Taky výtvarné umění může být skvělým podnětem. Obrazy mohou doplňovat vyprávění, představí známý příběh v jiném světle, je možné ukázat zajímavý detail, který vás při četbě nenapadl. Je to taky skvělý „výkop“ k diskusi – obraz dokáže skupinu rozmluvit často lépe, než motivační otázky. Výtvarné dílo taky může vznikat přímo při pobožnosti – kreativně založení mládežníci to jistě ocení a často vzniknou velmi zajímavá díla. Křesťanská nakladatelství vydávají sady katechetických karet (Obrazy života – život v obrazech, Slova a obrazy křesťanské víry, Boží karty), ke kterým je obvykle i příručka s nápady, jak s nimi pracovat. Mnoho využití mají také karty Dixit. Dlouhodobě a metodicky se práci s biblickými obrazy věnuje farář Pavel Jun, který má k této metodě i workshop. Jakákoliv práce s obrazy vyžaduje vhodný prostor, čas na přípravu (výtvarné pomůcky, projekce, kopírování…) a většinou i klidné prostředí.
Worship:
Typ: pódiový
Náročnost: +++
Worshipem se v mládežnickém slangu obvykle myslí koncert jedné či více kapel, při kterém jde především o předání křesťanské zvěsti a zapojení účastníků. Texty písní proto bývají promítány, aby je mohlo zpívat celé shromáždění, hudba je prokládána promluvami (svědectví víry, úvahy, motivace k dobročinnosti), modlitbou nebo zážitkovými aktivitami (krok víry, světelný řetěz). Jde o organizačně náročnou variantu, která kromě zkušené kapely vyžaduje kvalitní ozvučení, osvětlení (včetně schopné obsluhy!), projekci, pódium a další technické zajištění. Udělat dobrý worship je určitě práce pro tým, ne pro jednotlivce. Výhodou je rozhodně atraktivita: worship je energický, zapojuje tanec a pohyb, často dokáže oslovit i duchovně nepříliš založené lidi.
Alternativa:
Na závěr této kapitoly chci uvést několik méně obvyklých přístupů, kterými se leze inspirovat. K plnému rozvinutí těchto forem je ale většinou potřeba absolvovat kurz nebo se jinak vzdělávat.
Pedagogika Franze Ketta: Propracovaná metoda, která k vyprávění biblických příběhů využívá hravost, představivost, kreativitu a chuť k objevování tajemství. V Čechách se jí věnují např. Eva Muroňová a Cyril Havel. https://kett.cz/
Bibliodrama: Způsob, jak vstoupit do biblického příběhu, prožít ho a uvědomit si průsečíky s naším světem a vlastním životem. Účastníci hrají role v biblickém příběhu – ne podle připraveného scénáře, ale spontánně (např. jako při LARPu), lektor je vede a poskytuje zpětnou vazbu. U nás se dlouhodobě bibliodramatu věnuje Mireia Ryšková. Více např. zde
Bibliolog: Způsob skupinového výkladu biblického textu, který zapojí všechny zúčastněné. Podobně jako bibliodrama využívá ztotožnění se s postavami v příběhu. ČCE pořádala kurz bibliologu, jehož absolventi můžou tuto metodu vést a předávat dál. Informace poskytne Oddělení výchovy a vzdělávání
Obsah, aneb „Co já jim budu povídat?“
Obsahově pobožnost vychází vždy především z vlastního života víry – chci se s druhými podělit o to, čemu věřím, co mě oslovilo, co mě nese. O radost, kterou víra přináší, o pochyby nebo vnitřní zápasy. Samozřejmě, že stejně jako formu, tak i obsah je potřeba co nejvíc přizpůsobit cílové skupině – s těžkými vztahovými dilematy budou mít zkušenost spíš vysokoškoláci, než čerství konfirmandi, pro které zase může být zajímavé téma přijetí (druhými lidmi, kolektivem, sebe sama). I když tohle je zrovna hodně individuální. Každopádně ale platí, že za tím, co říkám si musím stát – pobožnost je především příležitost ke sdílení víry. Není to zábavní pořad, který vzniká na základě poptávky.
O čem pobožnost bude, to se tedy vždycky znovu rodí z aktuální situace – mojí, cílové skupiny, společnosti… Problém je, že tím pádem neexistuje univerzální recept, jak připravit pobožnost. Jako u každé tvůrčí práce je ale důležitá inspirace. Mít nějaké zdroje, odkud můžu čerpat, kde hledat vhodná slova, když se mi nedostávají, kde si rozšířit obzory ohledně zvoleného tématu,… Nebo odkud klidně můžu převzít nápad, tak jak je a použít ho – pokud najdu úvahu, modlitbu nebo aktivitu, která dobře vystihuje to, co bych chtěl druhým předat, není potřeba být za každou cenu originální a znovu vymýšlet kolo. Právě na zdroje inspirace se v této kapitole zaměřím:
Hotovky:
Pár tipů, odkud čerpat hotové programy, připravené tak, aby šly použít při různých příležitostech – obvykle zahrnují i praktické informace, jaké pomůcky si připravit, jaká je časová náročnost atd.
Na lovu perly – Příručka k programům na schůzkách mládeže: Název asi říká vše podstatné – sbírka programů pro mládež od různých farářů naší církve. Momentálně vyprodaná, ale dá se zdarma stáhnout v PDF
Programy na webu katecheze.evangnet.cz – obsáhlý katalog několika desítek připravených programů pro mládež. Dá se vyhledávat podle typu programu, biblických odkazů a dalších filtrů. Podnětné mohou být taky katechetické přípravy pro nedělní školu – vyžadují určitě přizpůsobení, ale s trochou snahy se podle mnoha z nich dá vyprávět biblické příběhy i mládežníkům. Navíc je u každého příběhu spousta cenných poznámek k dobovému pozadí, úskalím textu atd. Za prohlédnutí stojí určitě i sekce Burza nápadů
Časopis Nota nebe (dříve Bratrstvo) – dnes již zrušený evangelický časopis pro mládež, kde vycházely skvělé „instantní programy“. Online archiv bohužel už nefunguje, na mnoha farách jsou ale často celé ročníky někde ve skříni nebo v krabici. Libovolné číslo je také možné získat v Ústřední církevní kanceláři (Jungmannova 9 Praha)
Biblické příběhy:
Přečíst příběh z Bible, tak jak je, nemusí být ten nejlepší způsob, jak ho druhým předat. Cílová skupina, pro kterou byly biblické příběhy určené, žila před více než 2000 let. Proto se biblické příběhy odjakživa vyprávějí tak, aby v nich to důležité zůstalo zachováno, ale aby byly dobře srozumitelné současnému posluchači. Vypravěčství je ale náročná disciplína – zvlášť pokud chci do příběhu vpravit vlastní pointu, podtrhnout, proč je pro mě důležitý. Proto je úplně v pořádku, vzít cizí převyprávění a jen si ho třeba upravit, aby mi šlo dobře „přes pusu“.
Nico ter Linden – Povídá se… Série knih od nizozemského teologa, který se celý život zabývá vyprávěním biblických příběhů. Jeho styl je hodně specifický, určitě nesedne každému. Když se vám ale dostane pod kůži, je to skutečná studnice inspirace. Mimo řadu Povídá se… vydal také ceněné knihy Král na oslu, Prorok v rybě a Země pod duhou. V češtině je vydává nakladatelství Eman
Knihy Lenky Ridzoňové, Ondřeje Macka a Ivy Květonové: Skupina evangelických farářů, kteří ve svých knihách vyprávějí příběhy hlavně ze Starého zákona. Některé píšou samostatně, na jiných spolupracují. Knihy mají i pěkné ilustrace a mohou posloužit jako skvělý zdroj nápadů, jak s příběhem pracovat. Většinu je možné koupit v eshopu naší církve nebo nakladatelství Petrinum
Pastoral Brothers – Boží příběhy aneb Biblické bizáry: Oblíbené farářské duo vydalo knihu, kde představují ty nejujetější příběhy z Bible. Kromě kupy humoru ale nikdy nezapomenou zdůraznit pointu, kvůli které může být každý z těch příběhů přes všechny bizarnosti podnětný i pro nás. Kniha je k dostání v řadě knihkupectví Mnoho dalších převyprávěných příběhů a podnětných rozhovorů skýtá i jejich YouTube kanál
Modlitby:
Modlitby jsou společným pokladem všech křesťanů, proto je církev odedávna sepisuje do knih a uchovává. Sbírky modliteb pro různé příležitosti byly mezi věřícími oblíbené vždycky, v dnešní době jejich potřebnost možná ještě roste – každodenní modlitba v rodině (o škole a jiných institucích už ani nemluvě) dávno není samozřejmostí. A dostat ze sebe duchaplnou modlitbu, ke které by se mohli připojit i ostatní, může být bez takové průpravy pro leckoho těžké. Proto je dobré vědět, kam se můžu obrátit pro inspiraci.
Jan Jun, Rut Kučerová – Modlitby
Ty jsi se mnou
Vlídná zbraň (modlitby rabiho Nachmana)
Ivan M. Jirous – Magorské modlitby
Luděk Rejchrt – Modlitby šeptem
Všechny uvedené knihy jsou k dostání v Kalichu. Jako modlitbu lze někdy použít i báseň nebo písňový text. Za obzvlášť podnětné považuji z básníků např. Jana Skácela, Vladimíra Holana nebo Bohuslava Reynka, z hudebníků Jardu Svobodu, Slávka Klecandra nebo Jiřího Smrže.
Závěr aneb „Žádnej učenej z nebe nespadl“
Ať už vám postřehy a tipy, uvedené v tomto článku, při přípravě pobožnosti pomohou, nebo ne, nezapomínejte, že „šedivá je teorie, zelený však strom života“ – to, co se naučíte z vlastní zkušenosti, je k nezaplacení. Je zcela jisté, že při tom dojde na omyly, horké chvilky a rozčarování, že to nešlo, jak jsem si představoval. Ale i to patří k učení – sám jsem se při vedení pobožností a biblických programů dopustil většiny chyb, na které v článku upozorňuji. Důležité je, přistupovat k přípravě pobožnosti s otevřenou myslí a připravený, vydat ze sebe to nejlepší. Možnost, sdílet s druhými lidmi svou víru, je úžasný dar – a je to taky velké dobrodružství. Proto chci na závěr každému z vás srdečně poděkovat za ochotu (vyjádřenou už tím, že jste otevřeli tenhle článek) se do toho dobrodružství aktivně pustit. Přeji vám k tomu dostatek inspirace, energie a radosti z dobrého díla.
Profil kuchaře: Jan Lavický
Jsem evangelický farář, t.č. žiji s rodinou na malé vesnici, zvané Klášter nad Dědinou. Práci s mládeží se věnuji od svých 15 let, přibližně od této doby taky připravuji pobožnosti a biblické programy všech druhů. Práce s mládeží je rozhodně moje nejoblíbenější část farářského povolání, mimo sbor se jí věnuju v rámci seniorátního i celocírkevního odboru mládeže. Baví mě taky vést letní tábory nebo puťáky a jednou bych rád založil mládežnickou kapelu.