Koncept je starý a známý: co udělají dva vězni, když je vyslýchají odděleně? Nejlepší je spolupráce, ovšem jen za podmínky, že komplic oplatí stejnou mincí – jenže to se právě neví. Pokud hrajeme pouze jedno kolo, optimální strategií je zrada, vůbec nejhorší by totiž bylo, kdybych „držel basu“ a komplic mě zradil. Je zajímavé, že u reálných soudů obžalovaní typicky hrají vězňovo dilema, aniž by znali matematický základ z teorie her.
Příkladů kolem je nepřeberně. Kdyby se stromy v lese dokázaly domluvit, mohla by se stanovit nějaká rozumná, nepřekročitelná výška a ušetřená energie investovat do tvorby semen či lepšího kořenového systému. Vždy se však najde strom, který poporoste kvůli světlu trochu výš, ostatní jej dotáhnou a předeženou. Výsledkem jsou závody, kdy se všechny stromy snaží růst nahoru, co to jde – vichřicí skosené lesy v Tatrách jsou pak výmluvným příkladem ani ne tak síly větru jako spíše síly vězňova dilematu a příkladem lose-lose strategie (všichni prohrávají). Z našeho lidského světa to jsou závody ve zbrojení, kdy obě strany vyrábějí zbraně, jejichž důležitost je právě jen v tom, že jsou.
Někdy se ale spolupráce daří. V Rakousku jezdím kolem jahodníkových polí, kde je na kraji cesty kasička na peníze – kdo chce, může si natrhat jahod, kolik chce, a přiměřený obnos vhodit do schránky. V naší zemi, nejsem si jist, by možná zmizelo obojí. Když prý na Islandu velká voda vzala jediný most, obyvatelé zaparkovali u řeky auto s klíčky v zámku, improvizovaným přívozem se nechali dopravit na opačnou stranu, kde nasedli do auta s klíčky v motoru a jeli dál.
Teorie her je oblast, v níž matematici překvapivě inspirovali etiku. Pokud se hráči setkávají opakovaně, úspěšnou strategií je v prvním kole nabídnout spolupráci a ve všech dalších kolech udělat to co soupeř v tom minulém. Ale i pokud protihráč opakovaně podráží, stojí za to sem a tam na zradu odpovědět nabídkou spolupráce, jen tak se totiž zamezí zamčené spirále krevní msty.
Matematici tak v hledání optimální strategie objevili význam pojmu, který je v jiné oblasti znám jako – odpuštění.

Marek O. Vácha, převzato z časopisu Respekt 5.-11.11. 2012

Bůh je láska. Přemýšleli jste někdy, co to znamená? Přeložil jsem pro vás příběh člověka, který výborně vystihuje, co je láska.

Thomas Moore, irský básník z 19. století, se oženil s nádhernou mladou ženou, které byl naprosto oddaný. Krátce poté, co se vzali, Thomas Moore musel odjet na služební cestu, která se protáhla. Když se vrátil domů, přede dveřmi ho čekal rodinný doktor s hroznou zprávou. Jeho krásná žena prodělala neštovice a tato nemoc na ní zanechala své stopy – její obličej byl celý poškrábaný a zjizvený. Přikázala svému služebnictvu zavřít všechny okenice, aby Thomas již nikdy nespatřil její obličej. Naplněn radostí, že jeho žena nezemřela, pan Moore rychle vyběhl po schodech, nedbal na prosby své ženy, vtrhl do jejího pokoje a začal rozsvěcet lampy, avšak jeho žena začala hystericky plakat a prosila ho, aby ji opustil: „Prosím, odejdi! Je to největší dar, který ti teď mohu dát. Odejdi!“ Thomas Moore neochotně opustil pokoj a odešel do své pracovny, kde si sedl a chvíli psal. V té krátké chvilce dokázal složit nádhernou melodii i text pro píseň, která se zpívá dodnes.

Brzy ráno přišel do pokoje své ženy. „Jsi vzhůru?“ zeptal se. „Jsem,“ tichým hlasem odpověděla žena, „ale neměl bys mě žádat o to, abys mě mohl vidět. Prosím, netlač na mě, Thomasi.“ „Tak ti alespoň zazpívám,“ odpověděl Thomas Moore a začal zpívat nově složenou píseň:

 
Věř mi, kdyby se všechny tyto mladé roztomilé půvaby,
na které se tak rád dívám,
měly do zítřka změnit a utéct z mé náruče,
stejně jako zmizely dárky od pohádkové víly,
i v tuto pomíjivou chvíli ty budeš ctěna,
ač tvůj půvab mizí, jak čas plyne,
a kolem vzácné zříceniny, každé přání mého srdce
by se ověnčilo tichou zelení.

Po tom, co dozpíval, se chvíli nic nedělo, ale poté Thomas Moore uslyšel, jak jeho žena vstává z postele. Pomalu přešla pokoj až k oknu, aby otevřela okenice. Její srdce bylo naplněno láskou k muži, který nedbal na její vzhled a zevnějšek.
 

Stimulem k lásce není další osoba, ale Duch Kristův, který v nás přebývá.

Michael Quoist
Pane, vyšel jsem, venku chodili lidé.
Odcházeli, přicházeli, pospíchali, pádili.
Pádili, aby neztráceli čas.
Pádili za časem, aby čas dohonili, aby získali čas.
Nashledanou, odpusťte, nemám čas.
Končím dopis, neboť nemám čas.
Nemohu to přijmout, není čas.
Rád bych vám pomohl, ale nemám čas.
Pane, ty rozumíš, nemám čas.
Dítě si hraje, nemá čas… později…
Školák musí psát úkoly, nemá čas… později…
Student má přednášky a tolik práce, nemá čas… později…
Mladý muž sportuje, nemá čas… později…
Novomanžel má domov, musí jej zařídit, nemá čas… později…
Otec má děti, nemá čas… později…
Babička a dědeček mají vnoučata, nemají čas… později…
Jsou nemocní… Mají své starosti, nemají čas… později…
Umírají… nemají…
Pozdě… Už nemají čas!!!!
Tak pádí všichni lidé za časem, Pane,
Pádí světem, pospíchají, zmítáni, přetíženi, reptající
a nikdy nedocházejí cíle, chybí jim čas,
Přes všechno úsilí jim chybí čas, dokonce jim velmi chybí čas.
Pane, v tvých výpočtech se jistě stala chyba, základní chyba.
Hodiny jsou příliš, dny jsou příliš krátké,
Život je příliš krátký.
Ty, který stojíš mimo čas, se usmíváš, Pane,
Když vidíš, co činíš.
Nemýlíš se v člověku, když přiděluješ čas.
Dáváš každému čas, aby činil, co ty chceš.
Čas je dar od tebe, je to však pomíjivý dar,
Dar, který nelze uschovat.
Pane, mám čas, který mi dáváš ty.
Roky mého života, dny mých let,
Hodiny mých dnů, všechno patří mně.
Je na mně, abych je naplnil, klidně a s důvěrou,
Naplnil je zcela po okraj
a přinesl tobě,
abys ustátou vodu proměnil ve vzácné víno,
jako jsi učinil v Káni, při svatbě lidí.
Pane, neprosím tě dnes o čas učinit to a pak ještě ono.
Prosím tě o milost v čase, který dáváš ty,
Učinit svědomitě to, co chceš, abych učinil.

Pomoz mi, můj pane!
Modlitby a meditace (Kalich, 1991)

Připravila Pavlína Šíblová, členka poradního týmu Celocírkevního odboru mládeže

„Dej nám krále, aby nás soudil.“ I modlil se Samuel k Hospodinu.  A Hospodin Samuelovi odpověděl: „Uposlechni lid ve všem, co od tebe žádají. Vždyť nezavrhli tebe, ale zavrhli mne, abych nad nimi nekraloval. Vším, co dělali ode dne, kdy jsem je vyvedl z Egypta, až dodnes, dokazují, že mě opustili a že slouží jiným bohům; tak jednají i vůči tobě. Teď však je uposlechni, ale důrazně je varuj a oznam jim právo krále, který nad nimi bude kralovat.““

*-*-*-*-*-*

Poslechni je. Zavrhli mne, kašlou na mě, ale uposlechni je. Jdi jako prorok Hospodinův a s mým požehnáním je poslechni Bůh vidí, nevěru lidu, ale bere ji vážně jako jejich duchovní stav. Operativně reaguje.

Bůh na tuhle lidskou svévoli kývne a zařadí i tuto nevěru do svého plánu. Tohle je na Bohu úžasné. Má s námi s svůj plán, ale nechává nás v tom plánu něco samostatně dělat. Jeho cíl stále zůstává. Jedno vyjádření Božího plánu pro svět za všechna: Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. (1Tim 2,4) Mám na to obraz. Podobenství. Jel na Sjezd do Jihlavy a snažil jsem se vymotat z Vysočan na D1. Cíl byl jasný – Jihlava, kulturní dům. Tak jsem tuto informaci zadal do vypůjčené navigace a jedem. Jenže Vysočany jsou rozkopané, což navigace nemohla vědět. Měla svoji mapu, kterou brala za jistou. Jistota tohoto světa ale vzala za své pod krumpáči ukrajinských dělníků. Čas od času jsem se – přiznávám bez mučení – sám tak trochu zapovídal Leonardem Tecou, protože jsem se dlouho neviděli. No a tak nějak nestihl odbočit, i když mi to ta chytrá slečna zavřená v mašince dost jasně říkala. A ona byla tak neskutečně hodná, že když jsem z jakéhokoliv důvodu nejel tak, jak mi říkala – někdy to byla moje vina a jindy to opravdu nešlo – tak se zamyslela a pak řekla: ,,přepočítávám“ – a vymyslela, jak mne na tu D1 dostat jinudy. Když budete mít navigaci a pojedete úplně blbě, tak dokonce zazní až křtitelovské: ,,Obraťte se!“, protože jsou cesty, které vás do cíle opravdu nikdy nedovedou. A o ten cíl tady jde. Jde o to dostat se do cíle. Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu. To je cíl, kam se tenhle svět má dostat a Pán Bůh přesně, jako ta hodná slečna, přepočítává cestu, aby nás tam dostal.

Tohle je ta jediná jistota, kterou máme. Není z tohoto světa. Je to Boží láska a Boží milosrdenství, které nás neopouští, když nás z cesty do ráje svede souhra okolností a neopustí nás ani tehdy, když z té cesty sejdeme zcela svévolně. V tomhle světě není nic, co by nás mohlo odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Není to totiž naše láska, ale jeho láska. Je toho ve světě spousta, co nám dokáže život pořádně zkomplikovat. Věci dobré i zlé se mohou postavit mezi nás a Pána Boha. Ale od jeho lásky nás neodloučí, protože je to jeho láska. Ta není závislá na ničem co vidíme kolem sebe. Bůh nás měl rád dávno před tím, než jsme se narodili a tak nám už před tisíciletími tu naši spásu v Ježíši Kristu zajistil.

Když tohle víme a nezapomene, tak máme navigaci, která do Božího království dovede každého naprosto bezpečně.

Amen

Jaroslav F. Pechar, farář ČCE Praha – Bráník pro poradu COMu 2011

Cena: 75,- Kč/ks pro sbory a členy SEM při objednávce na SEM ČR, Jungmannova 9, 11000 Praha 1. Objednávku je možné vyzvednout osobně, proto není v této ceně započítáno poštovné. CD je možno zakoupit i v elektronickém obchodě na www.e-cirkev.cz za cenu 100,-.

Sestřihy z několika úvah si můžete poslechnout zde na webu SEMu.

Autoři zamyšlení jsou Jaro Křivohlavý, Ondřej Macek, Lenka Ridzoňová, Zdeněk Susa, Jiří C. Klimeš, Jaroslav F. Pechar, Ondřej Kolář, Ivo Mareš, Hana Chroustová, Zdeněk Bárta, Ondřej Kolář, Miriam Richterová, Martina Musílková, Mikuláš Vymětal, Kateřina Erdingerová a Marie Medková, faráři a pracovníci mezi mládeží.
Biblické texty namluvili Michal Bumbálek a Marcela Dürrová.

Zeptali jsme se vedoucí projektu Marie Medkové, farářky mládeže ČCE:

Proč jsi přišla s nápadem cédéčka s úvahami?
Ráda poslouchám na rádio a mluvené slovo při cestě do práce nebo při domácích pracech. Napadlo mě, že by se mi hodila biblická zamyšlení k poslechu. Takové „Na každý den“ pro lidi, kteří mají rádi mluvené slovo. Výhoda je, že jedno zamyšlení připadá na týden. Nevadí, když člověk vynechá nebo si ho chce poslechnout dvakrát. Oslovila jsem s nápadem Sdružení evangelické mládeže a oni souhlasili.

Co v Božím genu najdeme?
Obsahem nosiče je 54 zamyšlení nad biblickým textem. Texty jsem vybírala podle liturgického roku (půst, Velikonoce,…), a k tématům, které se úzce dotýkají lidské existence nebo vztahu k Bohu (víra, smíření, samota, jak vypadá Bůh…). Věřím, že úvahy zaujmou, inspirují a podnítí k přemýšlení.
Zamyšlení namluvili sami autoři. Biblické texty k úvahám čtou profesionální mluvčí.

Proč jste CD vydávali – vždyť dneska lze všechno stáhnout z internetu?

…

celý rozhovor najdete na http://www.semcr.cz/aktuality

Já: V dnešní době jde každý za svou slávou. Kolikrát jsme slyšeli „Nemohu najít sebe sama“. „Jak dosáhnout toho, aby mě měl rád.“ „Vždyť sem tak úžasná. Dá se říci, že skoro dokonalá.“A život je tak úžasnej. Je tak krásné žít, když víte, že jste krásní. Máte uznání, slávu. Tak co chtít víc?“

Ty: Iz 53, 6 Všickni my jako ovce zbloudili jsme, jeden každý na cestu svou obrátili jsme se, a Hospodin uvalil na něj nepravosti všech nás.

Já: Máš pravdu, i když tě chvílema nechápu. Mám pocit, že jsem zabloudila, a nevím, kam jít, co myslíš, co bys mi poradil?

Ty: Však ono to pokračuje tím, že on umře a nás tím vysvobodí. Slyš!

Ty: Iz 53, 7 Pokutován jest i strápen, však neotevřel úst svých. Jako beránek k zabití veden byl, a jako ovce před těmi, kdož ji střihou, oněměl, aniž otevřel úst svých.

Já: Aha, ale Velikonoce už byly a evangelium podle Matouše už znám snad nazpaměť. Nemáš tam něco zajímavějšího?

Ty: Ale to není evangelium podle Jana, natož podle Matouše. To napsal Izajáš a smrt a vzkříšení Ježíše si snad nemusíme připomínat jen o Velikonocích.

Já: Tak dobře, ale jinde už se o ukřižování určitě nepíše. To vim, já to náhodou všechno znám, abys věděl.

Ty: Ano, takže víš, že o tom psal i Petr ve svém listu. Koukej. (koukají oba do Bible)

Já: 1P 2, 25 Jeho rány vás uzdravily. Vždyť jste bloudili jako ovce, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.

Chvilka trapného ticha

Já: Já to vím, já tě jen zkoušela. Víš, ty jsi takovej ňouma, že bys to mohl nevědět.

Ty: Jo, nechci ti do toho kecat, ale nevěděla a já to vím tak schválně. Jestli ty vůbec víš, ze kterého překladu Bible jsme to četli.

Já: No to je jasný že z českýho, ten je přece jenom jeden.

Ty: Ach jo. Je prostě vidět, že bloudíš, sama sobě něco nalháváš a nechceš si přiznat, že jsi zbloudilou ovcí i ty. Víš on prostě někdy bloudí každej. A když si to uvědomíš, tak možná přijdeš na to, proč ten Ježíš zemře. Víš, on zemřel, abychom my nemuseli bloudit a topit se ve svých chybách. Ale to bys ty chyby musela prvně přiznat!

Já: (uraženě) žádný chyby nemám.

Modlitba a píseň 79, Hříchy tvý.

Ranní zamyšlení z Kempu mládeže Strmilov 2011, připravili Jan Matějka ml. a Kája Měkutová (celý soubor najdete na http://kemp.semcr.cz)

Připravil Jaroslav F.  Pechar, farář FS ČCE Praha-Braník, otištěno i v časopise pro mládeže Bratrstvo.

Evangelium podle Matouše, kapitola 4, verše 1-11    Milí přátelé, rád bych z přečteného slova vyzdvihl dvě věci:

1) událost pokušení na poušti prožívá Ježíš hned na začátku svého veřejného působení. Cesty, která jej vedla k velikonocům o tři roky později.
I my jsme minulou nedělí vstoupili na cestu, která vede k velikonocům – do postního období. A slova o pokušení na poušti se čtou hned na jeho začátku.
Ježíš si na počátku své cesty musel projít testem osobnosti – kdo jsem a kam směřuji? Jakých prostředků budu používat, abych dosáhl toho, co chci? Budu si i svými skutky stát za tím, co říkám?
Můžeme vidět, že Ježíš svůj boj s pokušením vyhrál. Pokušitel od něj musel odstoupit.
Jsem rád, že i vy, kteří stojíte na počátku svých životních cest, můžete znát Boha. Evangelium. Ježíše Krista. Že hned od počátku je vám známo, kudy vede cesta života, kudy se mohou vaše kroky ubírat, aby došly do správného cíle.
Mnoho lidí, kteří uvěří až v pozdějším věku, často závidí věřícím od mládí. Protože mají příležitost vyvarovat se chyb i selhání, které do života přicházejí, když se člověk ubírá cestami nedobrými. Mimo cestu života.
Je tedy výborné, že již na začátku vaší životní cesty můžete znát evangelium a vědět, kudy vede cesta života. Tedy cesta do Božího království.

2) Pokušení je něco, co potkává každého z nás. Nikdo nemá patent na pardon od pokušení. Člověku nepomůže, že je věřící, evangelík nebo katolík. Ježíši nepomohlo, že byl od narození žid, příslušník Bohem vyvoleného národa. Ba dokonce ho před pokušením neochránilo ani to, že byl Boží Syn. I on byl pokušení vystaven.
Pokušení tedy není možné se vyhnout. Ale i přesto je možné nad ním zvítězit. Nepodlehnout mu. Tuto naději nám Matoušovo evangelium dává.
K vítězství však Ježíši nepomohla znalost Bible. Písem svatých. Starého zákona. Ne že by nebylo důležité Bibli znát. To je jistě velmi potřeba. Ježíš místo svých odpovědí pokušiteli cituje slova Písma. Neodpovídá po svém, ale nechává svými ústy promlouvat Písmo.
Nicméně i jeho protivník – ďábel – Bibli dobře zná. A také z ní cituje. I slova Písem mohou být použita pro pokušení. A to nám ukazuje, že znalost Bible z nás nedělá lepší lidi, nezachrání nás před pokušením nebo nás automaticky nedostane do nebe.
Ježíš i ďábel citují Písmo. Jeden je však na straně Boží a druhý jej pokouší. To, co Ježíši dá sílu přemoci pokušitele je jeho poslušnost. Poslušnost vůči Bohu. Nebo chcete-li láska k Bohu.

Ježíš chtěl celým svým životem následovat svého Otce, chtěl chodit po jeho cestách (tedy po cestě života). Chtěl žít tak, jak to chce Bůh. Nejen, že znal Bibli, slova Písem, ale chtěl také podle nich žít, stavět na nich svůj život.
To je tajemství Ježíšova vítězství nad pokušitelem. Tajemství, které je přístupné i pro každého z nás. Tajemství, které Ježíš později shrnul do dvojpřikázání lásky – miluj svého Boha a bližního jako sebe sama.
To jsou slova, která vyznačují cestu života. Cestu, kde je možné vítězit nad pokušením. Cestu, kterou před námi prošlapal Ježíš. A po které jde nyní i s každým z nás.
Ať tento Ježíš je vám nablízku a je živý ve vašich životech, skutcích i slovech. Amen!

Pane náš,
ty jsi nebyl ušetřen pokušení. Přišla i na tebe, jako přichází i na každého z nás. Veď naše kroky cestou života. Posiluj naši víru, naději i lásku vůči tobě. A dej, ať v boji s pokušením můžeme vítězit. Skrze tebe, který jsi nad pokušitelem zvítězil a svou smrtí porazil. Buď tobě sláva!

Připravil Jan Satke, farář v Merklíně a Přešticích pro celocírkevní poradu zástupců mládeže v Olomouci, březen 2011

Seděli se mnou v motoráčku. Starý pán, stará paní. Manželé asi. Pán hlasitě a rozčileně sekýruje manželku, protože nevzala klíče a taky mu někam dala svetr. Paní zmatečně hledá klíče ve všech kapsách černé kabely. „Zapomněli jsme je, určitě jsme je zapomněli, nemusíš na mě pořád křičet, já slyším dobře,“ odsekává paní. Za chvíli se klíče našly. Na svetru pán seděl. A teď se na sebe usmívají. Pán se naklonil k paní a dal jí pusu.

Hledáš někoho, s kým bude pořád prima? Kdo nikdy nepoleze na nervy? Dobrá zpráva. Nemusíš ho hledat. Takový člověk neexistuje.

I když se máme rádi, někdy se vážně vytáčíme. Naši milovaní mají chyby. I my sami jsme omezení. Láska se může projevovat třeba tak, že snáším nedokonalosti toho druhého, a doufám, že on zase přijímá mě.

Hledět si vztahu. Zavést myšlenky na milovaného či snášeného člověka. Vcítění se. Co rád a nerad, co chce a nechce, čeho se bojí, co ho ohrožuje, co nechce vidět,… třeba i – kudy spolu půjdeme dál.

A není to jen tak nějaká pozornost. Tu přece může mít i snaiper, který pozoruje svou oběť. Nebo pán v bílém plášti nad teráriem s myškami. Je to láskyplná pozornost, která směřuje k jednotě. Třeba i přes konflikt. Ale s očima upřenýma k Božímu klidu, kterému říkáme pokoj. „Šalom“. Stav blaha. K tomu jdeme. Ten nás poutá.

Díky lásce můžeme pečovat o tenhle pokoj. Navzdory tomu, že se někdy cítíme jako kostičky puzzle z naprosto odlišných skládaček.

Marie Medková, in: Bratrstvo 1/2010