Seděli se mnou v motoráčku. Starý pán, stará paní. Manželé asi. Pán hlasitě a rozčileně sekýruje manželku, protože nevzala klíče a taky mu někam dala svetr. Paní zmatečně hledá klíče ve všech kapsách černé kabely. „Zapomněli jsme je, určitě jsme je zapomněli, nemusíš na mě pořád křičet, já slyším dobře,“ odsekává paní. Za chvíli se klíče našly. Na svetru pán seděl. A teď se na sebe usmívají. Pán se naklonil k paní a dal jí pusu.

Hledáš někoho, s kým bude pořád prima? Kdo nikdy nepoleze na nervy? Dobrá zpráva. Nemusíš ho hledat. Takový člověk neexistuje.

I když se máme rádi, někdy se vážně vytáčíme. Naši milovaní mají chyby. I my sami jsme omezení. Láska se může projevovat třeba tak, že snáším nedokonalosti toho druhého, a doufám, že on zase přijímá mě.

Hledět si vztahu. Zavést myšlenky na milovaného či snášeného člověka. Vcítění se. Co rád a nerad, co chce a nechce, čeho se bojí, co ho ohrožuje, co nechce vidět,… třeba i – kudy spolu půjdeme dál.

A není to jen tak nějaká pozornost. Tu přece může mít i snaiper, který pozoruje svou oběť. Nebo pán v bílém plášti nad teráriem s myškami. Je to láskyplná pozornost, která směřuje k jednotě. Třeba i přes konflikt. Ale s očima upřenýma k Božímu klidu, kterému říkáme pokoj. „Šalom“. Stav blaha. K tomu jdeme. Ten nás poutá.

Díky lásce můžeme pečovat o tenhle pokoj. Navzdory tomu, že se někdy cítíme jako kostičky puzzle z naprosto odlišných skládaček.

Marie Medková, in: Bratrstvo 1/2010