Upozornění: Tento příspěvek je starý a pochází ještě z původního webu mládeže. Většina obrázků a odkazů pravděpodobně už nebude fungovat.

Ces­tou od auto­bu­su to na prv­ní pohled vypa­dá jako sta­tek s kos­te­lem, ale sta­čí pro­jít
ote­vře­nou (širo­kou…) bra­nou dovnitř a tak nějak samo­zřej­mě se můžeš pono­řit do atmo­sfé­ry toho
mís­ta. Sta­tek – tedy vlast­ně kar­me­li­tán­ský kláš­ter! – je neo­by­čej­ně klid­ný a při­tom z kaž­dé­ho
kame­ne dýchá něco z mod­li­teb, zamyš­le­ní a život­ních cest těch, kdo tu cho­di­li před námi. Na exer­ci­ci­ích se k nim může­me při­dat.
A co že to jsou exer­ci­cie? To, co může zavá­nět „echt kato­lic­kým vyná­le­zem“ (pří­pad­ně
podob­ně zně­jí­cím exor­cis­mem) je vlast­ně nijak kom­pli­ko­va­nou pra­xí pro kaž­dé­ho křes­ťa­na. Zce­la
názor­ně: V Kos­tel­ním Vydří – když nebu­de­me počí­tat zde usa­ze­né sest­ry kar­me­lit­ky a bra­t­ry
kar­me­li­tá­ny – jsme se na týden (ten­to­krát „prv­ní týden“ – cel­ko­vě se exer­ci­cie dělí do čtyř týd­nů)
sešli z růz­ných církví, míst a ve ve věko­vém roz­pty­lu téměř tří gene­ra­cí. Ostat­ně kouz­lo nepo­strá­dá
ani to, že setká­ní pod­le jezu­i­ty Igná­ce z Loy­o­ly (otce exer­ci­cií) orga­ni­zo­va­la evan­ge­lic­ká mlá­dež a
celé setká­ní duchov­ně ved­la husit­ská farář­ka Iva­na Noble…
Název také není nijak záhad­ný: Exer­ci­cie jsou „exer­ci­ses“, duchov­ní cvi­če­ní. Cvi­čit v tom­to
pří­pa­dě zna­me­ná při­pra­vo­vat se na Boží pří­tom­nost v mod­lit­bě. Nut­no dodat, že ale jde o poměr­ně
nezvyklou mod­lit­bu. Na kaž­dý den dosta­neš tex­ty k mod­lit­bě a cílem mod­lit­by pak je pro­ni­kat
postup­ně do toho, jak ten text „čte náš život“. Ignác s tím dove­de zachá­zet neo­by­čej­ně pes­t­ře:
Vybí­zí nás, abychom se doká­za­li vžít do postav, kte­ré se v tex­tu vysky­tu­jí a zno­vu celý pří­běh
pro­žít. Při tom se můžeš ptát, o co v tako­vé mod­lit­bě vlast­ně jde, co se ti text sna­ží říct, kam tě vede
a za co se vlast­ně máš mod­lit. Není těž­ké uhod­nout, že mod­lit­ba dvou lidí nebu­de nikdy vypa­dat
stej­ně. Nebo jak říká Iva­na Noble, „Bůh ke kaž­dé­mu mlu­ví jeho vlast­ním jazy­kem“.
Malý pří­klad, dosta­li jsme tře­ba k mod­lit­bě text o Zache­o­vi (Lk 19, 1–10). Zce­la při­ro­ze­né
je, když se chceš zto­tož­nit se Zache­em, že si na kra­ji lesa najdeš pří­hod­ný strom, vyle­zeš si na něj a
můžeš si krás­ně před­sta­vo­vat, jak se kolem tebe rojí dav zvě­dav­ců a za chvil­ku se dočkáš i Toho,
kte­rý tě vyzve, abys zase slezl(a). Když si s ním vyra­zíš na pro­cház­ku (u Luká­še se to sice nepí­še,
ale mám „vědec­ky doká­zá­no“, že Zacheus byd­lel doce­la sluš­ný kus ces­ty od ono­ho stro­mu), tře­ba ti
o tobě něco neče­ka­né­ho řek­ne.
Silen­ti­um nebo­li „silen­ce“, ticho k exer­ci­ci­ím také neod­mys­li­tel­ně pat­ří. Kro­mě začát­ku a
kon­ce celé­ho poby­tu či pro­blé­mů, kte­ré by bylo pří­pad­ně tře­ba řešit, spo­lu účast­ní­ci nemlu­ví. Je to
pře­kva­pi­vé, ale nako­nec se s dru­hý­mi komu­ni­ku­je lépe: Víc vní­máš výra­zy, úsměvy, nála­du. A
ges­ti­ku­lo­vat na sebe u spo­leč­né­ho jíd­la je zába­va, kte­rá se po celém týd­nu neo­cho­dí. Ani tro­chu!
Tedy – jedi­ná výjim­ka, kdy se moc neges­ti­ku­lu­je a hlav­ně mlu­ví, jsou roz­ho­vo­ry s
duchov­ním. Ten je všem účast­ní­kům po vět­ší část dne k dis­po­zi­ci. V pra­xi to vypa­da­lo tak, že Iva­na
na domlu­ve­né mís­to vyvě­si­la roz­pis, kam jsme se moh­li zapi­so­vat na indi­vi­du­ál­ní roz­ho­vo­ry. O
čem­ko­li, co nás během exer­ci­cií potká­va­lo – i to, co by se na prv­ní pohled moh­lo zdát jako zce­la
„mimo mísu“.
Co ovšem od exer­ci­cií oče­ká­vat nelze? Není to týden­ní dovo­le­ná! Pro­chá­ze­ní se po lese
nebo seze­ní s bib­lí v ruce v tiché kap­li je fajn, ale když se máte sku­teč­ně pono­řit do pří­bě­hu i do
své­ho nit­ra, je to neče­ka­ná dři­na a spát pak bude­te oprav­du tvr­dě.
Stej­ně tak nejsou exer­ci­cie „auto­ma­tem na duchov­no“ ve sty­lu „vhoď sem mod­lit­bič­ku a
vypad­ne ti Pán Ježíš“. I v Kos­tel­ním Vydří lze zažít inten­ziv­ní pocit, že pří­běhy jsou němé a člo­věk
že je hlu­chý, že se nic nedě­je. Ale i to je ces­ta. Nut­no dodat, že mno­hé vel­ké posta­vy křes­ťan­ských
dějin ji dob­ře zna­jí. Ignác z Loy­o­ly také.
Shr­nu­to a pod­tr­že­no, exer­ci­cie nejsou udá­los­tí, kde by se roze­stu­po­va­lo moře, trha­ly
chrá­mo­vé opo­ny nebo obje­vo­va­ly ohni­vé slou­py, ale zázra­ky se tu snad pře­ci jen dějí. Jen je člo­věk
musí hle­dat i v malič­kos­tech. Je v cel­ku běž­né, že si po celém týd­nu uvě­do­mí něco, co shr­ne do pár
krát­kých vět, ale na to „něco“ by si v kaž­do­den­ním sho­nu neu­dě­lal čas. A to „něco“, kte­ré tře­ba
vypa­dá banál­ně, se vět­ši­nou uká­že jako něco zásad­ní­ho. Jen si vyhra­dit čas na to, aby je člo­věk s
Boží pomo­cí doká­zal v sobě obje­vit.
Filip H. Här­tel

Naposledy upravil/a Tobiáš Potoček, 1. ledna 2013.