Thomas Moore a jeho žena

Bůh je lás­ka. Pře­mýš­le­li jste někdy, co to zna­me­ná? Pře­lo­žil jsem pro vás pří­běh člo­vě­ka, kte­rý výbor­ně vysti­hu­je, co je lás­ka.

Tho­mas Moo­re, irský bás­ník z 19. sto­le­tí, se ože­nil s nád­her­nou mla­dou ženou, kte­ré byl napros­to odda­ný. Krát­ce poté, co se vza­li, Tho­mas Moo­re musel odjet na slu­žeb­ní ces­tu, kte­rá se pro­táh­la. Když se vrá­til domů, pře­de dveř­mi ho čekal rodin­ný dok­tor s hroz­nou zprá­vou. Jeho krás­ná žena pro­dě­la­la nešto­vi­ce a tato nemoc na ní zane­cha­la své sto­py – její obli­čej byl celý poškrá­ba­ný a zjiz­ve­ný. Při­ká­za­la své­mu slu­žeb­nic­tvu zavřít všech­ny oke­ni­ce, aby Tho­mas již nikdy nespat­řil její obli­čej. Napl­něn rados­tí, že jeho žena neze­mře­la, pan Moo­re rych­le vybě­hl po scho­dech, nedbal na pros­by své ženy, vtr­hl do její­ho poko­je a začal roz­svě­cet lam­py, avšak jeho žena zača­la hys­te­ric­ky pla­kat a pro­si­la ho, aby ji opus­til: „Pro­sím, ode­jdi! Je to nej­vět­ší dar, kte­rý ti teď mohu dát. Ode­jdi!“ Tho­mas Moo­re neo­chot­ně opus­til pokoj a ode­šel do své pra­cov­ny, kde si sedl a chví­li psal. V té krát­ké chvil­ce doká­zal slo­žit nád­her­nou melo­dii i text pro píseň, kte­rá se zpí­vá dodnes.

Brzy ráno při­šel do poko­je své ženy. „Jsi vzhů­ru?“ zeptal se. „Jsem,“ tichým hla­sem odpo­vě­dě­la žena, „ale neměl bys mě žádat o to, abys mě mohl vidět. Pro­sím, netlač na mě, Tho­masi.“ „Tak ti ale­spoň zazpí­vám,“ odpo­vě­děl Tho­mas Moo­re a začal zpí­vat nově slo­že­nou píseň:

 
Věř mi, kdy­by se všech­ny tyto mla­dé roz­to­mi­lé půva­by,
na kte­ré se tak rád dívám,
měly do zítř­ka změ­nit a utéct z mé náru­če,
stej­ně jako zmi­ze­ly dár­ky od pohád­ko­vé víly,
i v tuto pomí­ji­vou chví­li ty budeš ctě­na,
ač tvůj půvab mizí, jak čas ply­ne,
a kolem vzác­né zří­ce­ni­ny, kaž­dé přá­ní mého srd­ce
by se ověn­či­lo tichou zele­ní.

Po tom, co dozpí­val, se chví­li nic nedě­lo, ale poté Tho­mas Moo­re usly­šel, jak jeho žena vstá­vá z poste­le. Poma­lu pře­šla pokoj až k oknu, aby ote­vře­la oke­ni­ce. Její srd­ce bylo napl­ně­no lás­kou k muži, kte­rý nedbal na její vzhled a zevněj­šek.
 

Sti­mu­lem k lás­ce není dal­ší oso­ba, ale Duch Kris­tův, kte­rý v nás pře­bý­vá.

Naposledy upravil/a Tobiáš Potoček, 29. března 2012.