Ježíš vzal těch pět termínů

Roz­mno­že­ní času (Lothar Zenet­ti)
Uvi­děl množ­ství lidí a bylo mu jich líto, mlu­vil k nim o neo­do­la­tel­né lás­ce Boží.
Když se schy­lo­va­lo k veče­ru, řek­li jeho učed­ní­ci:
„Pane, pošli tyto lidi pryč, je již poz­dě a oni nema­jí čas.“
„Dej­te jim tedy,“ řekl,
„dej­te jim tedy svůj čas.“
„My sami nemá­me čas,“ při­zna­li.
„A to, co máme, to málo…
Jak to má sta­čit zástu­pům?“
Přes­to byl mezi nimi jeden, kte­rý měl ješ­tě pět ter­mí­nů vol­ných. Více ne, víc nic. Jen jed­nu půl­ho­di­nu. A Ježíš vzal pak s úsmě­vem těch pět ter­mí­nů, kte­ré měli a obě čtvrt­ho­di­ny do rukou, pohlé­dl k nebi, mod­lil se mod­lit­bu díků a mod­lit­bu chval. Pak nechal roz­dě­lit dra­ho­cen­ný čas z rukou svých učed­ní­ků čeka­jí­cí­mu zástu­pu.
A hle: To málo sta­či­lo pro všech­ny. A napl­ni­li dokon­ce dva­náct dní tím, co zby­lo. A dále čte­me, že užas­li. Vidě­li, že mno­hé mož­né je u Boha, co není mož­né u lidí.

Micha­el Quo­ist
Pane, vyšel jsem, ven­ku cho­di­li lidé.
Odchá­ze­li, při­chá­ze­li, pospí­cha­li, pádi­li.
Pádi­li, aby neztrá­ce­li čas.
Pádi­li za časem, aby čas doho­ni­li, aby zís­ka­li čas.
Nashle­da­nou, odpusť­te, nemám čas.
Kon­čím dopis, neboť nemám čas.
Nemo­hu to při­jmout, není čas.
Rád bych vám pomohl, ale nemám čas.
Pane, ty rozu­míš, nemám čas.
Dítě si hra­je, nemá čas… poz­dě­ji…
Ško­lák musí psát úko­ly, nemá čas… poz­dě­ji…
Stu­dent má před­náš­ky a tolik prá­ce, nemá čas… poz­dě­ji…
Mla­dý muž spor­tu­je, nemá čas… poz­dě­ji…
Novo­man­žel má domov, musí jej zaří­dit, nemá čas… poz­dě­ji…
Otec má děti, nemá čas… poz­dě­ji…
Babič­ka a děde­ček mají vnou­ča­ta, nema­jí čas… poz­dě­ji…
Jsou nemoc­ní… Mají své sta­ros­ti, nema­jí čas… poz­dě­ji…
Umí­ra­jí… nema­jí…
Poz­dě… Už nema­jí čas!!!!
Tak pádí všich­ni lidé za časem, Pane,
Pádí svě­tem, pospí­cha­jí, zmí­tá­ni, pře­tí­že­ni, rep­ta­jí­cí
a nikdy nedo­chá­ze­jí cíle, chy­bí jim čas,
Přes všech­no úsi­lí jim chy­bí čas, dokon­ce jim vel­mi chy­bí čas.
Pane, v tvých výpo­čtech se jis­tě sta­la chy­ba, základ­ní chy­ba.
Hodi­ny jsou pří­liš, dny jsou pří­liš krát­ké,
Život je pří­liš krát­ký.
Ty, kte­rý sto­jíš mimo čas, se usmí­váš, Pane,
Když vidíš, co činíš.
Nemý­líš se v člo­vě­ku, když při­dě­lu­ješ čas.
Dáváš kaž­dé­mu čas, aby činil, co ty chceš.
Čas je dar od tebe, je to však pomí­ji­vý dar,
Dar, kte­rý nelze uscho­vat.
Pane, mám čas, kte­rý mi dáváš ty.
Roky mého živo­ta, dny mých let,
Hodi­ny mých dnů, všech­no pat­ří mně.
Je na mně, abych je napl­nil, klid­ně a s důvě­rou,
Napl­nil je zce­la po okraj
a při­ne­sl tobě,
abys ustá­tou vodu pro­mě­nil ve vzác­né víno,
jako jsi uči­nil v Káni, při svat­bě lidí.
Pane, nepro­sím tě dnes o čas uči­nit to a pak ješ­tě ono.
Pro­sím tě o milost v čase, kte­rý dáváš ty,
Uči­nit svě­do­mi­tě to, co chceš, abych uči­nil.

Pomoz mi, můj pane!
Mod­lit­by a medi­ta­ce (Kalich, 1991)

Při­pra­vi­la Pavlí­na Šíblo­vá, člen­ka porad­ní­ho týmu Celo­cír­kev­ní­ho odbo­ru mlá­de­že

Naposledy upravil/a Tobiáš Potoček, 16. ledna 2012.