Snášejte se v pokoji

Sná­šej­te se navzá­jem v lás­ce a usi­lov­ně hleď­te zacho­vat jed­no­tu Ducha, spo­je­ni svaz­kem poko­je. (Bib­le, Efez­ským, kapi­to­la 4, ver­še 2b‑3)

Sedě­li se mnou v moto­ráč­ku. Sta­rý pán, sta­rá paní. Man­že­lé asi. Pán hla­si­tě a roz­či­le­ně seký­ru­je man­žel­ku, pro­to­že nevza­la klí­če a taky mu někam dala sve­tr. Paní zma­teč­ně hle­dá klí­če ve všech kapsách čer­né kabe­ly. „Zapo­mně­li jsme je, urči­tě jsme je zapo­mně­li, nemu­síš na mě pořád kři­čet, já sly­ším dob­ře,“ odse­ká­vá paní. Za chví­li se klí­če našly. Na sve­t­ru pán seděl. A teď se na sebe usmí­va­jí. Pán se naklo­nil k paní a dal jí pusu.

Hle­dáš něko­ho, s kým bude pořád pri­ma? Kdo nikdy nepo­le­ze na ner­vy? Dob­rá zprá­va. Nemu­síš ho hle­dat. Tako­vý člo­věk nee­xis­tu­je.

I když se máme rádi, někdy se váž­ně vytá­čí­me. Naši milo­va­ní mají chy­by. I my sami jsme ome­ze­ní. Lás­ka se může pro­je­vo­vat tře­ba tak, že sná­ším nedo­ko­na­los­ti toho dru­hé­ho, a dou­fám, že on zase při­jí­má mě.

Hle­dět si vzta­hu. Zavést myš­len­ky na milo­va­né­ho či sná­še­né­ho člo­vě­ka. Vcí­tě­ní se. Co rád a nerad, co chce a nechce, čeho se bojí, co ho ohro­žu­je, co nechce vidět,… tře­ba i – kudy spo­lu půjde­me dál.

A není to jen tak něja­ká pozor­nost. Tu pře­ce může mít i snai­per, kte­rý pozo­ru­je svou oběť. Nebo pán v bílém pláš­ti nad terá­ri­em s myš­ka­mi. Je to lás­ky­pl­ná pozor­nost, kte­rá smě­řu­je k jed­no­tě. Tře­ba i přes kon­flikt. Ale s oči­ma upře­ný­ma k Boží­mu kli­du, kte­ré­mu říká­me pokoj. „Šalom“. Stav bla­ha. K tomu jde­me. Ten nás pou­tá.

Díky lás­ce může­me pečo­vat o tenhle pokoj. Navzdo­ry tomu, že se někdy cítí­me jako kos­tič­ky puzzle z napros­to odliš­ných sklá­da­ček.

Marie Med­ko­vá, in: Bra­trstvo 1/2010

Naposledy upravil/a Tobiáš Potoček, 23. února 2011.